28. května - cyklovýlet kolem Arca

 

Ráno jsme se jeli domluvit na opravu našeho oře, docela jsme byli překvapení, že domluva byla relativně snadná, syn majitele autoopravny mluvil anglicky o trochu líp než my italsky, takže jsme to dali tak nějak dokupy :-))), ted teda ještě uvidíme jak, jsou na tom Italové se sliby. Před těmi dvanácti lety se řídili heslem slíbit můžu v podstatě vše, ovšem u těch slibů, mnohdy jen zůstalo.

Pak se nám zadařilo se sejít s Materovic, dole mezi Rivou a Arcem a nebránilo nám už nic vyrazit na cyklovýlet.  Terezka se za těch pár dní krásně rozjezdila, už krásně zvládala řadit, brzdit a na rovince i nasedat. No a Marcela taky vyzkoušela jízdu na kole, aby to kolo netáhli sebou zbytečně :-))). Dokonce se i Terezka divila, že na tom umí jezdit. Ulovili jsme i pár kešek a výlet jsme zakončili výbornou zmrzlinou. Byla teda obrovská a hrozně moc dobrá, takže ode dneška už zmrzlinu nekupujem nahoře, ale už jen a pouze v Arcu.

27. května - Lago di Iseo

Včera večer přijel Marcel s dost blbou předpovědí počasí na dny následující. Na to jak nám doposud přálo počasí, tak to ted pomalu dle předpovědi vypadalo na storno dovolený. Ještě večer se Materovic narychlo rozhodli, že dneska pojedou do Benátek, které měli v plánu, ale přesně nevěděli kdy. My už předem věděli, že do Benátek určitě nechceme. 1. jsme tam už oba dva dospěláci byli a 2. nacestujem tolik kilometrů během roku, že se nám na dovolený fakt nějaký zrychlený přesuny dělat nechce.

Takže narychlo vymýšlíme co s načatým dnem a vyrážíme na druhou stranu než je Gardský jezero a to k jezeru Iseo. Je to docela zapadlý koutek oproti tomu co se děje na druhé straně hřebene, tady tak říkajíc chcípnul pes. Ani počasí nebylo fotogenický, tak aspoň pár bláznů co se pokoušelo zkrotit splašený padáčky a prkna v tý ledový vodě.

Výlet vyšel teda úplně přesně, jen jsme dorazili k autu, tak začlo docela hodně lejt a lilo a lilo, naštěstí jen dvě hoďky a neže jsme se stihli vrátit na chatu, tak přestalo.

Ještě teda Jirka dospěl k zásadnímu rozhodnutí, že auto bez opravy už nedojede pomalu ani kilometr a začali jsme shánět opraváře. Teda došli jsme do agentury a ti nám jednoho doporučili. Takže zítra tam půjdeme se domluvit co a jak. 

26. května - Výlet do Riva del Garda

Dneska Ajka vyrazila s Materovic na cyklostezku za Pieve. Chtěli si dát lehký výletík, při kterém by si Terezka potrénovala trochu jízdu na kole a že to holkám bude společně lépe utíkat. My jsme toho využili a vyrazili jsme též na kolech do Riva del Garda po bývalé silnici, která vedla do údolí Ledra, ač je Ajka zdatná cyklistka, tak přeci jen preferuje rovinu a asfalt. 

Sjezd dolů ke Gardě to byl nádherný (akorát mě teda strašila ta představa, že to vše pošlapeme zpět nahoru). Nejhezčí byla závěrečná část, kdy je cesta, vyloženě vytesaná do skály, projíždí se spouspou tunelů a pod skalními převisy, přímo nad Gardským jezerem. Výhledy to byly teda nádherný, takže i náš sjezd byl velmi pomalý, protože jsme pořád stáli a kochali se.

Později jsme se dozvěděli, že je tahle cesta otevřená cca 5 roků, že byla zavřená, protože byla hodně nebezpečná, ted je opatřena sítěmi a zábradlím, aby cyklisti a turisti nepadali do jezera :-O.

V Rivě jsme se tak nějak poflakovali, museli jsme také uděla radost Matouškovi, aby se jen nenudil v cyklosedačce, takže jsme oblezli několik dětských hřišť a došli si na zmrzku, no a pak už jen tradá nahoru.

Jak jsem se výjezdu děsila, tak se to docela dalo, až na jeden úsek, který už je v údolí Ledra. Jakmile člověk vidí na zpevněné cestě betony s příčnýma drážkama, tak to pro cyklistu nevěští nic dobrého. Znamená to, že tam je stoupání (v opačném směru klesání) jak kráva a pro mě to znamenalo, že to fakt nevyjedu - nesnáším betony :-))).

25. května - Výlet na Monte Baldo

Dneska jsme si naplánovali výlet na druhou stranu Gardy. Původně jsme zvažovali jet trajektem z Limone do Malcesiny a odtud lanovkou na Monte Baldo, ale ceny trajektu a jeho zdlouhavost, nás trochu odradili, takže jsme jeli do Malcesiny auty a odtud lanovkou na Monte Baldo. Lanová dráha má dva úseky, spodní úsek je vlastně obyčejná lanovka i když kabinka má zajímavý válcovitý tvar, ale to asi spíš jen proto, aby byl zachovaný stejný design s horním úsekem. Na horním úseku jsou též válcové kabinky, jsou větší a nejzvláštnější na nic je, že se cestou nahoru otáčejí kolem své osy, aby si všichni cestující mohli užít krásné výhledy na Monte Baldo, nebo Lago di Garda.

My bychom si taky užívali, kdyby s náma nejeli blázniví italští pubetáci, kteří celo cestu ječeli a naše děti z toho byly všechny dost vyjevený a z lanovky byly teda totálně rozhozený.

Nahoře jsme samozřejmě museli dát hned svačinu, jak jinak, ty děti by nedělaly nic jinýho než jen jedly. Takže ještě jsme neušli ani metr a už se muselo jíst, čůrat, kakat..... no klasika, pak jsme potkali dětský hřiště, došli jsme si ještě na jeden ostroh s výhledem na Gardu a obdivovali jsme nádherný cestičky a po kterých se proháněli cyklisti. Ještě než jsme stačili vyrazit směr Cima delle Pozzete (2132), tak jsme potkali paraglaidisty. Docela foukalo a ty padáky měli dost splašený, párkrát je to odválo do davu čumilů a i my jsme se jednou málem nestačili zvednout a utýct před splašeným paraglaidem. Nakonec jsme vzdali čekání na start a vyrazili jsme vzhůru na nejbližší vrchol (pod šipkou).

Mates si stihnul ještě před stoupáním vyšvihnout krásnej hysteráček, ale bylo to z únavy, protože jakmile ho dal Jirka do krosny, tak usnul a spal celou cestu směrem nahoru. Jirku jsem teda obdivovala, protože přeci jen už neváží 10kg a docela se pronese. Stoupání bylo docela náročný a táhli jsme se teda dooooost pomalu. Nicméně vrchol byl dobyt, výhledy stály za to, jen tam chyběly ty stánky, jak by řekl klasik bylo tam PRD :-D.

24. května - Cyklovýlet kolem Ledra

Na dnešek jsme si naplánovali, jen tak lehký cyklovýlet, kolem Lago di Ledro, včera jsme obhlídli, že tam vede cyklostezka,téměř kolem dokola, takže jsme vyrazil. Marcela za námi statečně vyrazila pěšky s kočárem a stíhala teda docela v pohodě :-))). No je fakt, že to bylo spíše přesouvání se od hřiště k hřišti. Na druhým konci Ledra jsme se odpojili a Materovic vyrazili zpět po stejné trase a my že si objedeme Ledro kolem dokola. To jsme ovšem netušili, že cyklostezka je ve všední dny zavřená,protože se opravuje, takže místo pohodového šlapání na kole, jsme to museli vzít přes obrovskej dokopec. Cestou jsme si vyslechli od Andrejky tisíc výčitek, jak je to děsný a já nevím co ještě. Ve výsledku Jirka vezl moje kolo a šlapal na svém kole s Matesem v cyklosedačce. Já tlačila Ajčino kolo a snažila jsem se nevybuchnout.
V jedné zatáčce jsme potkali dva kluky tak 10, 12 roků, měli tam zaparkovaný kola a tvářili se dost podobně jako naše Andrejka. Za chvíli jsme potkali scházejícího otce, který na ně už z dálky pokřikával, co že to vlastně mají za problém :-). Nebylo to moc povzbudivý, pro nás naivní rodiče, kteří si stále myslí, že ty děti z toho vyrostou.:-)
Odpolko velcí kluci vyrazili na nějakou adrenalinovější projížďku, i když mně ta naše teda přišla adrenalinová víc než dost. Jsem se fakt musela hodně přemáhat, abych to naše starší dítko nepřetrhla vejpůl.
My s Marcelou a s dětma vyrazily k jezeru. Dětičky si v lesíku začaly stavět domečky pro skřítky a my si užívaly klídku. Jen v jednu chvíli se Marcela tak nějak zamyslela a pronesla to by mě zajímalo s čím odřeným přijede Marcel.
Když jsme byli společně v zimě na horách, tak Marcel z prvního výletu s Jirkou na běžká, přijel dos ošklivě sedřený v obličeji, protože někde spadl.
Bohužel měla pravdu, Marcel přijel celej, ale nějak se zatím neskamarádil s SPDéčkama a sem tam sebou prý bouchnul o zem a pár těch šrámů si přivezl :-))

23.května - První výlet

Ráno přišla Marcela k snídani s mapou, kterou jsme včera dostali v agentuře, že nám naplánovala výlet, nakonec jsme to trochu pozměnili a vyrazili jsme do nejbližších kopců.

Ještě bych mohla zmínit, jak jsme čučeli v cestovce jak puci. Ne jen že domluva po mailu byla naprosto bezchybná, opravdu perfektní komunikace, ale i na místě se agentura chovala více než profesionálně. Pro každého zákazníka, měli připraveny všechny informace v papírové podobě, vytištěnou mapičku jak se dostaneme k domečku, kde bydlíme a navíc ještě spoustu prospektů a taky dvě mapy,nejbližšího okolí s cyklostezkami a turistickými stezkami, včetně popisů obtížností navrhovaných tras. A vlastně ještě i brožurku, kde byly turistické trasy popsány. Opravdu jsem se dříve s takovým profesionálním přístupem v Itálii nesetkala.

Výlet byl teda hodně náročný, ač jsme si dost popojeli autama, tak stejně ten nástup lesem byl fakt drsný a všichni jsme měli co dělat. Ale nad hranicí lesa nás čekala neskutečná odměna. Louka plná divokých narcisek, v životě jsem něco takovýho neviděla. A jak krásně voněly!! Svačinka se na tý louce více než nabízela.

Pak nás teda ještě čekalo další docela náročný stoupání do sedla, odku jsme šli po vrstevnici do Bocca di Saval. Zde byly bývalé kasárny z první světové války. Chtěla jsem zde odlovit naši první dovolenkovou kešku, ale nezadařilo se GPSka nekompromisně ukazovala pod tak 1,5 metrovou návěj sněhu :-((( Bocca di Saval byl vlastně náš dnešní cíl a čekal nás snad ještě náročnější sestup do městečka Pieve.  Ještě než jsme zas zmizeli v lese, tak jsme se mohli pokochat nádhernými výhledy na Lago di Ledro. V lese už to bylo teda nuda nuda šeď a děti už byly taky utahaný, takže se to neobešlo bez malých stávek, ale došli jsme, za odměnu byla zmrzka a návrat zpátky na chalupu, kde z dětí únava spadla téměř okamžitě.

22. května - Konečně odjezd na dovolenou

Dneska jsme konečně odjeli na dovolenou, posledních 14 dní bylo opět velmi hektických, zajímalo by mě kdy to skončí. Po dudňáčkovském MGS, jsem lehla s angínou a teprve v úterý jsem dobrala ATB, naštěstí vlastně už v úterý, měla jsem cca 12 dní na to se dát dokupy než vyrazíme za hranice všedních dnů. Tím že jsem týden víceméně ležela, tak jsem se snažila během toho posledního týdne dohnat vše co jsem chtěla vzládnout během 14 dnů.... Počasí nepřálo, takže zahrádku jsem pytlíkovala, tak nějak v pršících pauzách, do toho jsem vybalovala ještě další krabice po to stěhování z Prahy a stejně tu pořád o nějaké zakopáváme.

Ale konečně házíme všechny starosti a povinnosti za hlavu a vyrážíme směr Itálie, konkrétně Lago di Ledro.  Je to kousek nad Gardským jezerem a do tohdle koutu Itálie jsme se chtěli vrátit už hodně dlouho, ono je těch koutů v Itálii, kam bychom se chtěli vrátit, mnohem víc :-).V zimně jsme se domluvili s Materovic, že bychom mohli vyrazit společně a postupně jsme to doladili na celých 14 dnů. 

Trochu jsme se obávali počasí, protože letošní jaro bylo opravdu nějaký divný, šílená kosa, pořád pršelo. Nicméně předpovědi kolem Gardského jezera byly příznivé, tak jsme doufali, že to vyjde. Když jsme si dávali pauzu na Brenneru, tak to teda na přízeň počasí ještě moc nevypadalo. Děti jsem navlékla téměř do zimních bund a já při té příležitosti zjistila, že jsem si svoji Goratexku a polartečku nechala doma na věšáku. No jo no.

Cestou na Jih svatý Petr začal výrazně  zatápět  pod kotlem, postupně jsme odhazovali vrstvy a na další čůrací zastávce jsme šli do kraťasů a do triček. 

U agentury jsme počkali na Materovic, vyzvedli si klíče a jeli jsme do našeho domečku, děti okamžitě zmizely v neposekané louce a byly jim vidět jen šošolky hlaviček. Ubytování nás hodně překvapilo, Jirka z toho málem nespal, protože jsme měli byt větší, než máme tady v Německu, tak z toho byl půl dovolený celej špatnej :-d.

Na závěr dne jsme si v krbíku opekli buřtíky a těšili si na výlety a na to co nás čeká v dnech příštích.

8. května - dubňáčkovský MGS

Jako každý rok, letos již po šesté jsme vyrazili na sraz dubňáčků, letos byl většinově odhlasován Moravský kras. Což je pro nás z Mnichova co by kamenem dohodil a pěšky došel. Původně jsem v tom neviděla problém, Plánovali jsme že pojedem o den dříve přespíme v Praze a zpátky třeba taky s přespáním v Praze, s tím že si třeba zařídíme to co je třeba zařizovat ve všední den. Jenže naše nenadálé a rychlé stěhování z bytu, nám udělalo velkou čáru, přes naše plány. Říkám to pořád, my nemůžeme nic plánovat, protože vše je pak jinak. 

Takže nás čekalo v pátek na jeden zátah krásných 600 km a v neděli to samé zpět. Nevím co si Jirka myslel, kam jedeme, protože když v Plzni zjistil, že jedeme "AŽ" na Moravu (fakt netuším, kde si myslel, že se Macocha nachází, přitom tam už jako dítě byl) tak propadl trudnomyslnosti a pozbytek cesty sprostě klel, no vlastně jen to co řídil, když jsem řídila já a on dělal navigaci, tak mi zas do toho děsně kecal....Jsem ho měla sto chutí nechat vystoupit a dojet to sama.

Na místo jsme dorazili zaručeně poslední, kolem 11 večer a totálně mimo, ještě nás čekala výroba triček, to jsem zas propadla trudnomyslnosti já, protože jsem v zastření mysli objednala trička i pro nás dospěláky a představa, že maluju ještě 4 trička, mě uváděla do hluboké deprese. A navíc nebylo pivo!!!!!

V sobotu jsme vyrazili na plánovaný a dlouho předem objednaný výlet do Machochy a nad Machochu a do Punkevních jeskyní a do Kateřinské jeskyně a vláčkem a lanovkou a na oběd. No prostě jsme se nenudili ani minutu a velké díky patří Bulikovi, která to s perfekcionalismem sobě vlastním vše perfektně naplánovala, objednala a zařídila a vše klaplo na jedničku s hvězdičkou. Děti byly z jeskyní nadšený, nejvíc asi ze svítivých náramků co sebou přivezla Clair a do těch jeskyní to byl super nápad. Počasí nám zpočátku nepřálo, ale posléze se vyčasilo natolik, že jsme svlíkali jednu vrstvu za druhou a nakonec jsme pobíhali jen v tričkách. 

Další část srazíku už byla velmi neorganizovaná a jak jsme byli dřív aktivní rodiče, kteří dětem vymýšleli program na téměř celý víkend, tak tentokrát jsme si užívali toho že se děti už zabaví sami a že jsme o nich téměř nevěděli. 

Takže doufám, že se za rok sejdeme znova i když jestli se srazíky posunou ještě dál na východ, tak nevím jestli to dáme.

5. května - Srážka s....

My fakt nemůžeme mít chvíli klid. Ve výsledku o nic nejde, ale prostě to je další nepříjemnost co musíme řešit. Dneska odpoledne jsem měla mít sraz se svojí spolužačkou ze základky, dokonce jsme spolu seděly v lavici a náhodou taky bydlí u Mnichova jako my. Tak nějak se nám podařilo doladit termín a vypadalo to že to i klapne, ono totiž mám talent na přitahování nečekaných událostí a rušení termínů..... Už jsem se i začínala těšit, protože nic nenasvědčovalo tomu, že bych to musela zrušit, děti nesoplí, nikde žádná světová krize na obzoru.

Jojo až na malou maličkost, když Jirka dorazil kolem devátý z lezení, tak byl úplně hotovej, že kousek před vesnicí srazil srnu a že má na služebáku proražený chladič no a že teda zabavuje naše rodinné auto, na cesty do práce a z práce. Takže jsem musela ten srazík zrušit, protože bez auta se tu nikam nedostanu a nevím, kdy se nám to teda podaří zorganizovat.

Ale je jasný, že nejdůležitější je, že je Jirka v pořádku a auto až na ten chladič a pár plechů taky.

2. května - Zatracená ještěřice

ta nás chtěla kousnout , ta nás chtěla kousnout, kdybychom se jí nebáli, mohli jsme si zazpívat a nebo taky zazpívat.

To byla taková táboráková odrhovačka. Z větší části veřejně nepublikovatelná :-d. Třeba ji někdo zná.

Ale prostě si ji pořád zpívám, když vidím ty ještěrčí fotky. Tahle rodinka žije u mamky na chaloupce pod jedním kamenem. Ještěřák tam má malý harémek dvou dam. Druhá dáma se objektivu zdařile výhýbala :-(.

1.května - Lásky čas

Ale my jsme se pod tím stromem málem ani nepolíbili.

Poslední týden jsme byli v Praze a vyklízeli a uklízeli jsme byt. Pro děti si naštěstí v úterý přijela mamka a odvezla si je vlakem na prázdninky na chaloupku a my měli klid a mohli jsme pracovat a pracovat a pracovat. Vzali jsme to opravdu z gruntu a podařilo se nám vyházet spoustu věcí ne jen z bytu, ale i ze sklepa a z garáže, takže naše přesunutí věcí do jedné místnosti a sklepa a garáže nebylo chaotické ale systematické a lze říct, že víceméně víme co máme.

Opět jelikož doplňuji zpětně už vím, že nevíme kde co máme a postrádáme pár věcí, asi nejzásadnější věc co chybí je můj německý mobil, ale není to žádná tragédie a postrádáme jednu igelitku s věcma. Nicméně i to považuju za úspěch.

V pátek jsme podepsali smlouv s nájemníky, ale náš původní páteční odjezd se nekonal, neb jsme to nestihli a odjížděli jsme si pro děti až v sobotu. Je mi tak trochu smutno, protože v srpnu to bude 10. let co jsme si byt koupili a dostali od něj klíče. Za těch 10 let se událo hrozně moc věcí.  Tehdá jsme byli ještě úplně bezstarostní studenti a život byl tak nějak hračka, žili jsme už i tenkrát dost v pohybu, ale zdaleka nás to nezmáhalo tolik jako teď :-))). Přibylo nám hodně starostí a asi jsme i pesimističtějští, možná i trošku zatrpklejší, prostě víc semletí životem než před těmi deseti lety. Zas na druhou stranu máme dvě krásné, zdravé a velmi temperamentní děti, které, když se zrovna nepřou nám ty starosti vynahrazují :-d.

Prostě to, že jsme byt pronajali a svým způsobem jsme se odstěhovali, mě vedlo k vnitřnímu bilancování a rozjímání a i k určité psychické nepohodě. Ale ono má vše svůj smysl a svůj důvod a až čas ukáže jaký.