32/365 - Mikulášská

Naprosto úžasný Mikulášský víkend na Šumavě s dubňáčkovskou partou. Děti byly neskutečně sehraný a neskutečně samostatný a hodný. Skoro jsme o nich nevěděli, jen jsme je vždy nahnali k jídlu.

Historka vypovídající za vše. V neděli dopoledne jsem se ptala Jirky, jestli vůbec potkal Matouška a on no u snídaně se mihl. To jsem taky zaregistrovala, asi o hodinu později na chodbě se mihla banda dětí a Jirka volá, hele hele tady běží....

Samozřejmě že v sobotu navečer, kdy k nám přišel Čert, Mikuláš a Anděl jsme o dětech věděli víc než dost. Oproti loňskému roku se čert cestou lehce upravil a do své role se opřel opravdu se vší vervou, takže ani staří mazáci sedmileťáci to letos neměli na háku a fak byli pořádně vyděšení.

Čert měl i neskutečné ántré. Jak chtěl vtrhnout do místnosti, tak rozrazil dveře a zvoncem rozrazil i 1/4 skleněné výplně, což děti dostatečně vyděsilo hned na začátku. Také sem tam čapl některou maminku a odnesl ji na chodbu. Nebo šel sám na chodbu a pak vystrkoval hlavu tím vyraženým okýnkem, dokonce jím i prolízal dovnitř i ven. Ale předvedl i své lepší stránky a třeba od Viktorky se nechal podrbat na kožichu a blaženě při tom vrtěl ocasem....... No prostě byla to sranda největší. My zlovolní rodiče jsme si to vychutnávali do posledního čertího zabouchání na okno a nakonec jsme se všichni shodli na tom, že to byla naprosto vydařená taškařice a že si děti nic jiného nezasloužily. Vloni totiž byli docela vysmátí a vše měli totálně na háku a všichni hlásali, že už na to přišli a že to jsou převlečený lidi. Letos už takoví hrdinové nebyli a celkově ti dubňáčci byli trochu víc vystrašení, než ti jejich mladší sourozenci.

Jsem moc ráda, že jsme zavedli Mikulášskou tradici a že jsme i našli tak super místo kde se můžeme scházet, protože velký dík patří jak Mater, která byla vlastně matkou této myšlenky a každoročně tuto akci organizuje, tak i  Penzionu Modrava , který nám už třetí rok poskytl útočiště a hlavně že nám nechávají volné pole působnosti, nikdo neřeší děti lítající po chalupě a opravdu se tam cítíme jako doma.

31/365

Dneska ráno, když jsme se s Matouškem chystali k odchodu do školky, se na mě tak láskyplně podíval a prohlásil "Jé ty jsi hezká" :-))) To musí potěšit každou ženskou.

30/365

Koukám, že jsem své předsevzetí psaní radostných článků moc dlouho nevydržela:-)), bylo tak trochu hektičněji.
Dnešních radostí bylo více,
1. nádherný teplý slunečný den, že by ani jeden neřekl že je 1. adventní neděle
2. že jsem se přemluvila a šla si zaběhat
3. moc pěkné Mikulášské cvičení pro děti v "sokole".

Nač potřebuješ DŽÍPÍESKU tati?

Dneska jsme se chystali na Mikulášské cvičení od místního "sokola". Už jsme byli skoro ve dveřích, děti se oblékali a Jirka začal řešit, jestli včera zůstala GPSka v autě. Já mu říkala, že jsem ji nevyndávala, tak že tam asi zůstala. Načež proběhl rozhovor mezi Matoušem a Jirkou:
M: Tati víš kde je škola?
J: Vím
M: Tati a víš kde je tělocvična?
J: No jasně že vím.
M: Tak na co potřebuješ džípíesku?

29/365

Odpoledne po Ajčině škole jsme si vyvzedli babičku na nádraží. Ještě jsme pak spolu navečer zvládly Ikeu a jeden obchod s nábytkem, kde si babička vybrala, mnou předvybrané světlo do obýváku a jsem ráda, že jsem se trefila a že jí padlo do oka naprosto to samé, jako mně. Byl to zase moc příjemný den.

28/365

Dneska můžu svoji radůstku vypsat už v poledne. Po hrozně dlouhé době u nás vylezlo sluníčko!!!!!! Nesnáším zimní inverze a věčnou mlhu, takže nálada posledních dnů byla taková všelijaká, bohužel tu svoji závislost na Slunci neumím krotit. Takže dneska mám prostě super náladu už jen proto, že obloha je modrá a ne šedá.

27/365

Jak dneska Matoušek bravurně zvládl návštěvu zubaře. Sice jsem na něj neviděla, protože chtěl sedět u mě na klíně, ale vrtání a celý proces zvládl naprosto v pohodě bez sebemenší známky strachu. Holt není po mamince. Jsem zvědavá jestli to samé budu moci napsat zítra, to tam totiž jdu s Ajkou na výplně sedmiček, aby se jí tam neusazovalo jídlo a zbytečně se jí nekazily.

26/365

Že mi dneska šlo všechno pěkně od ruky a taky to jak Andrejka poslední dobou přistupuje ke svým školním povinnostem, že už ji do toho nemusíme honit.

25/365

Ač dnešek nezačal moc dobře, nějak jsem si sama v sobě řešila svoje splíny a nejradši bych si zalezla a hodně dlouho nevylezla a nikdo by mě nemohl "otravovat", tak nakonec to byl moc pěkný den. Nejdřív jsme odevzdali Andrejku v Městském Mnichovském muzeu, aby tam absolvovala svůj první muzejní výtvarný kurz a my jsme vyrazili do centra Mnichova. Bylo nádherně slunečno, stihli jsme i orloj v pravé poledne na radnici, trochu se prošli a šupajdili jsme zpět pro Ajku a pokračovali jsme dál na lezení. Tam jsme měli sraz s kamarádkou Katarinou a jejím tatínkem, protože Katarina si moc chtěla vyzkoušet lezení. Všechny tři děti lezly jako veverky a byly moc a moc šikovné. Večer už nebylo po splínu ani vidu ani slechu a měla jsem nakonec radost z moc pěkného dne.

24/365

Již tradiční Svatomartinský světýlkový průvod a zahradní oslava ve školce.Taky jsem si uvědomila jaká jsem ostuda, že spousta starých biblických příběhů nás provází životem, my je bereme jako samozřejmost, ale vlastně neznáme jejich vznik a původ. Možná se na tom podepsala doba, ve které jsme vyrůstali.  Martin na bílém koni a Martinská husa je pro mě jedním z těch příkladů. Tím, že žijeme v katolickém Bavorsku a jsme navázáni na katolickou  školku, ve které funguje i družina, člověk se chtě nechtě s těmi biblickými příběhy seznámí blíž. A i pocitově mi přijde, že je moc dobře, že se děti už od útlého dětství seznamují s těmito příběhy, ač nejsme věřící. Přijde mi, že to v nich nenásilnou formou pěstuje pocit sounáležitosti, lásce k bližnímu a slušnost.

23/365

Nádherná vánoční hvězda, kterou jsem si dneska koupila v Lidlu. Tak moc se mi nechtělo na nákup a přemlouvala jsem se k němu celé dopoledne , ale to jsem netušila jakou nádheru tam potkám. Pokaždý když se na ni kouknu, hned mám lepší náladu.

22/365

Dneska mi zas pro změnu udělal radost Matoušek. Byl pozvaný na návštěvu ke kamarádovi ze školky a zvládl to naprosto bravurně. Já si zas uvědomila, že děti už tu jsou opravdu jako doma, že už si tu budují oba dva svojí sociální síť a že to je už naprosto přirozený, že už nás nikdo nikam nezve jen ze soucitu, že tu jsme noví a ztracení, že jsme se posunuli do dalšího levelu.

21/365

Dneska mi obrovskou radost udělal Andrejčin sloh. Měli za úkol vymyslet příběh k obrázku v učebnici. Na konci slohu byla od paní učitelky vložená tabulka, bylo tam asi 8 kritérií, která byla hodnocena, jako obsah textu, jestli to mělo hlavu a patu atd atd. Až na totální ignoraci velkých písmenek na začátku věty dostala ve všech kritérií nejlepší hodnocení. Samozřejmě že pravopis nebyl OK, ale to tam bylo natištěno, že ten se nehodnotí.

Pořád tu její němčinu vnímám jako obrovský úspěch, protože před dvěma lety neuměla ani slovo a teď už ani nemusí chodit na němčinu pro cizince, kterou naše škola poskytuje v rámci doučování. Paní učitelka mi sama od sebe říkala, že by to pro Andrejku už nemělo žádný smysl.

20/365

Nevím jestli mě dnešní historka potěšila, nebo mi udělala radost, rozhodně mi vykouzlila úsměv na rtu, tak se to asi taky počítá.

Šli jsme s Matouškem k zubaři, aby mu zadělali dírku ve stoličce a nekazila se mu. Paní doktorka nás vzala do ordinace, usadila na křeslo, Matoušek sám nechtěl, tak jsem si tam sedla  s ním no a než sestřička donesla nějaký menší vrtáček, tak se paní doktorka rozhodla, že si ještě odběhne do vedlejší ordinace něco zkontrolovat. 

Asi se jí to tam protáhlo, protože jsme čekali a čekali a čekali až Matouškovi vypadl z ruky medvěd a já zjistila že tvrdě spí. Byl k neprobuzení. Paní doktorka se nestačila divit a že se jim to prý ještě nestalo, že by jim pacient v ordinaci usnul. No takže máme nový termín a příští týden jdeme na druhý pokus.

Já nevím, že ty naše děti musí mít pořád něco extra. Jedno dítě je neošetřitelné, protože hystericky vyvádí tak, že málem zbourá ordinaci a druhé je neošetřitelné, protože tvrdě spí. :-d

19/365

Letošní naprosto neskutečný a nádherný podzim, člověku dodává optimismu. S dětičkama jsem vyrazila odpolko na brusle, Matoušek jel na kole. Užili jsme si to a možná i díky tomu, že s námi nejel tatínek a nerozčiloval se nad tím, jak dětičky nepodávají patřičné sportovní výkony. Obě děti byly úžasné, i když jsme museli dělat časté pauzy, ale nám to vůbec nevadilo a užívali jsme si krásného slunečného dne.

Ještě mám teda obrovskou radost z toho, že jsem objednala velkou část vánočních dárků pro dětičky.

18/365

Jsou dny kdy člověk musí přemýšlet nad tím co mu vlastně udělalo radost a jsou dny, které jsou v pohodě a krásné celé, ač jsou úplně obyčejné. Dnešek byl jedním z nich. Počasí nám přálo, abychom mohli pracovat na zahrádce a zazimovat ji. Děti byly neskutečně hodné, Ajka sama od sebe pomáhala plet, pak si absolutně bez keců a téměř sama od sebe a zcela samostatně udělala úkoly do české školy. Matoušek se po obědě sám od sebe udal k sousedům a strávil tam téměř celé odpoledne a na závěr hezkého dne jsme vyrazili do bazénu a moc jsme si to tam užili.

Matouškova oslava 5. narozenin

Už i Matoušek dospěl do věku, kdy chce mít svoji párty s kamarády. Letos to bylo poprvé a zpětně musím přiznat, že jsem z toho byla značně nervozní. Docela jsem se bála co si tady s chlapečky počneme. Několik týdnů předem jsem řešila s Matouškem koho si chce pozvat, nejvíc mě dostal jedno ráno, kdy jsme si o tom povídali a on mi s šibalským úsměvem na tváří povídá. Víš co já to rozdám (rozuměj pozvánky) a pro vás to bude překvapení kdo přijde. Byl sladkej, ale mně to jako ideální nápad nepřišlo, jsem fakt matka bez fantazie. Nakonec jsme to doiterovali na 6 dětiček, z toho čtyři chlapečci a dvě holčičky.

Pořád jsem nevěděla jak to pojmout. Přeci jen ty holčičí oslavy mi přijdou jednodušší. Nakonec jsme teda "vymysleli" hledání pokladu, tudíž velmi "originální" nápad. Nicméně jsem přeci jen v tom svém degenerovaném mozku po x letech v domácnosti nějaký ten originální nápad vyšťourala. Ve čtvrtek jsem oběhla vesnici s foťákem a vyfotila jednotlivá místa, na které piráti budou schovávat indicie k pokladu a Jirka to pak v práci vytisknul. V pátek jsem si ještě vzpomněla na tajné písmo a narychlo jsem vyráběla pirátský vzkaz, který se objeví jen při zahřátí papíru. Připravila jsem obálky na ty namalovala lebky a oslava mohla začít.

Než Matoušek stihl rozbalit tu spoustu krásných dárků, co dětičky donesly, tak Jirka uložil první pirátské dopisy na místa. S dětičkama jsme vyluštili tajný vzkaz a začali jsme v bytě hledat první pirátský dopis. V momentě kdy ho našly, jak když do nich střelí a málem se nestihly ani oblíct, jak byly natěšené na hledání. U druhého vzkazu jsme se trochu zasekli, tatínek si špatně pamatoval místo kde měl být dopis uložen a uložil ho úplně někam jinam :-))), holt stane se to i v lepších rodinách. Nakonec jsme po indiciích došli až k pokladu a po občerstvení, jsme mohli vyrazit zpět k domovu.

Doma nastala "demolice" bytu a další občerstvení. Ještě jsem teda dětem připravila překvapení v podobě dortové fontány. Asi to tu v Německu neznají,protože z toho byly všechny štauf a dožadovaly se pořád ať ji zapálím znova a nedokázaly pochopit, že to už znova nejde. Také hra na lovení červíků, které mi poradila Baruschka byla velmi úspěšná. Pak šli ještě kluci ven vyzkoušet nové Matouškovo terénní auto na dálkové ovládání a holčičky si tu hrály na nějaké ladyny nebo co. 

Ještě jsme měli trochu povyražení, když dorazili rodiče pro své ratolesti. Skoro všichni se rozbrečeli, že rozhodně domů jít nechtějí. Pro nás to byla opravdu veliká pocta, že se jim u nás tak líbilo, ale popravdě řečeno, už jsem se těšila až všichni odejdou, naše děti zalehnou a já si budu moct umřít. Jelikož opadl adrenalin a dostavila se obrovská únava. Zalomila jsem to ještě u zpráv, ani jsem dětem dobrou noc popřát nestihla :-))

fotky máme tady oslava

17/365

Málokdy má člověk radost z dětského pláče. Dneska mě potěšil, jelikož to znamenalo, že se nám povedla Matouškova oslava  s jeho kamarády ze školky. Skoro všechny děti se usedavě rozplakaly, když si pro ně po oslavě rodiče přišli a žádné z nich nechtělo jít domů.

16/365

Dnešní radost váží 3,64 kg, měří 51 cm, narodila se v 11:40, jmenuje se Terezka a je to naše neteřinka. Už se na ni moc těšíme.

15/365

Ač se nikdy zpět do Německa netěším, tak i přesto jsem dnes byla ráda, že jsme zase "doma". Přeci jen ta vlastní postel má něco do sebe :-))). A ještě se naložím s knížkou do vany.

14/365

Při venčení Rézinky jsme si nasbírali, krásné listy a pak jsme z nich tvořili růže, byla to taková příjemná chvilka během odpoledne.

13/365

Co mi vždycky bezpečně udělá radost, je pokec se sousedy v našem pražském paneláku. Dneska jsme se tam stavili jen pro poštu, jelikož jsem dělala panského kočího, tak to bylo je o Kukikole a Jirka si dal pivečko, ale zítra bude dělat kočího on a pivečko si s nimi budu moct dát zas já. I když tam je vždycky tak veselo, že ani  to pivo není potřeba :-)))
A vlastně ještě na mě doma čekaly šperky z Fleru, co jsem si objednávala, to byla taky taková radůstka. 

12/365

Konečně jsme se dostali sami dva do kina. Dokonce se ani jeden nemůžeme upamatovat, kdy jsme naposledy byli jen tak ve dvou v kině. Byli jsme na Muži v naději ,Jirka  sice po filmu prohlásil, že "ten kdo to napsal musel být hodně vožralej, aby to mohl takhle zamotat", ale shodli jsme se že se nám to líbilo.  

11/365

Dneska bylo našemu benjamínkovi 5 let. Takže spoustu důvodů k radosti, ač hlavní oslava už proběhla před týdnem. Jsem ráda, že jsme zas přesně na datum narození mohli být v Chrudimi, kde se narodil a zavzpomínat, jak jsme tu čekali na tátu až se nám vrátí z Japonska, abychom mohli jít do porodnice na vyvolávání. Z protekce to taky bylo o víkendu, aby na to byl klid i když až v neděli, ale prostě mi ten víkend přišel takovej hodně symbolickej.

10/365 - Bridget Jones v akci

Od té doby co jsem se zapojila do projektu (celých deset dní :-O) jsem fakt vyrovnanější osoba. Dneska nastal den D a šla jsem na svůj první pohovor po mateřský a zároveň první pohovor v DE. Dopoledne jsem se teda konečně převlékla za dámu a vyrazila s dostatečným předstihem. Jednu S-Bahnu jsem nechala ujet protože nikam nespěchám a můžu si v klidu koupit lístek ať něco nepopletu. Takže si tam tak na tom nádraží 20 minut čumákuju s lístkem v ruce. Když vlezu do vlaku, tak si ho chci orazit, protože si pamatuju jak mě včera Jirka nabádal, že ho musím orazit. Ty strojky nemůžu najít, tak se zeptám kde jsou a prej na každým peronu ehm ehm.... po dvou marných pokusech rychle vyběhnout z vlaku a lístek orazit, to radši vzdávám, protože další ujetý vlak riskovat nechci. V tu chvíli mi na mysl přijde Bridgit a v duchu se začínám chechtat. Pominu to že jsem z nádraží vyrazila na druhou stranu mostu, to je jen taková malá historka okresního formátu. Cestou z nádraží jsem si málem rozbila ústa, jelikož měl někdo na chodníku nataženou prodlužovačku a já jako správná dáma jsem se nesla ulicema a nekoukala pod nohy. Pohovor byl taky takový zvláštní. Trochu jsem nechápala, proč si mě tam pozvali. Protože ten jeden pán mi vlastně jasně řekl, že mě nepotřebují. Zas na druhou stranu ten druhý pán, byl moc sympatický a docela pěkný koloušek, taky mi pochválil životopis.Cestou z firmy mě zastavila nějaká žebračka a chtěla 30centu na telefon. Rovnou říkám, že tohle nemám ráda, jsem vycvičená z Prahy a fakt na ulici nikomu peníze nedávám a ona mi teda ze samé radosti oznámila, že mám rozmazané oči. Takže jsem opravdu byla za DÁMU....

Ale ještě teď se směju, když si na to vzpomenu, je zvláštní co člověku dokáže udělat radost.

9/365

Musím poděkovat ještě jednou Pendulce, za to že tenhle projekt vymyslela. Člověk si ty radosti mnohem víc uvědomí, protože nad nima přemýšlí, taky si jich víc váží a ve výsledku ty radosti jsou mnohem větší, než když je přijímá jen tak, aniž by nad nima přemýšlel.

Dneska jsem měla nějaký kolotoč a den byl takový obyčejný, říkala jsem si co asi dnes napíšu. Kolem půl třetí zvonil telefon a v něm dětský hlásek "Halooo tady David". To je Matouškův kamarád ze školky. Nejdřív se ptal co bude zítra mít Matoušek ve školce na oslavu, pak mi říkal, že přijde na Matouškovu oslavu k nám domů a ještě se ptal co by si Matoušek přál k narozeninám. Bylo to moc roztomilý a když jsem položila sluchátko, tak jsem se přistihla, že jsem se celou dobu přihlouple na to sluchátko usmívala a že i takový obyčejný rozhovor s malým pětiletým prckem, člověku dokáže udělat obrovskou radost a nabít ho energií.

8/365

Vzhledem k mým plánům na opětovné začlenění se do pracovního procesu, už od konce léta řeším svůj šatník. Opravdu po těch 8 letech, kdy jsem nechodila mezi lidi, je vybavení mého šatníku a botníku tristní, myslím že to zná většina z nás. Nevím co je pro mě větší výzva jestli hledání si práce, nebo ta obnova šatníku. Většinou bezradně chodím po krámech a nic se mi nelíbí. Vždycky když vidím někde nějakou elegantně oblečenou dámu, toužím si též pořídit něco tak pěkného a elegantního, zatím jsem teda stále nezjistila, kde tyto dámy nakupují. Je teda fakt, že těch elegantních dam zas tolik nepotkávám, asi mám moc vytříbený vkus nebo co :-d.

Nicméně pár kousků oblečení jsem v průběhu dvou měsíců už nakoupila, takže jako na případný pohovor jít můžu. Jenže jako správná ženská jsem zjistila, že teda sice nějaké ty kousky oblečení mám, ale že se ochladilo a že teda nemám ŽÁDNÉ elegantní boty do tohoto počasí. Ty co jsem si dovezla před měsícem z Prahy, v těch bych už teď zmrzla.

Takže mi nezbylo nic jiného než dneska vyrazit do víru velkoměsta a něco si koupit, už jsem to odkládala několik dní, protože mi bylo jasný, jak to asi zas bude probíhat a fakt jsem na to neměla náladu. V pátek jsem se už tak jako cvičně během Andrejčina kursu malování v jedněch botách byla podívat a jediné co jsem si ujasnila, že budu muset opustit svůj nedbale elegantní sportovní styl a že si budu muset koupit něco aspoň na malém podpadku. No prostě pruda největší.

Ráno jsem se probudila patřičně naladěná, ještě jsem to trochu odkládala, ale prostě nic se nedalo dělat a musela jsem jít do toho, ať mám v pátek co na sebe. No a světe div se, stal se zázrak. Vlezla jsem do krámu, hned mi do oka padly jedny boty, já je vyzkoušela, byly pohodlný a během deseti minut jsem byla vyřízená. Ještě jsem teda  jako nakoukla mezi vysoké kozačky, ale to už by bylo moc radosti a štěstí najednou a nechtěla jsem riskovat, že bych se z té euforie do večera nevzpamatovala.

7/365

Dnešek byl takový líný poklidný, počasí se výrazně změnilo k ospalé náladě. Vlastně se nic zvláštního nedělo.

Ráno měl Matoušek radost, že jsem mu večer, když už spinkal připravila pozvánky na jeho narozeninovou páááárty. Je to jeho první, ještě tu kamarády pozvané neměl. Nadšeně nesl do školky pozvánky a důležitě je roznášel do kastlíčků kamarádům a kamarádkám. Ta upřímná dětská radost je prostě nakažlivá.

Taky mě překvapilo a potěšilo, že umí počítat. Sice čísla pojmenovat neumí, ale na prstech mi ukazoval, "Měl jsem jich tolik a když jsem dal jednu Lukovi tak jich mám tolik a až je všechny rozdám, tak jich budu mít tolik". Opět se ukázala rozdílnost našich dětí, Matouškovo hoby  mluvené slovo očividně nebude, ale pálí mu to ne že ne i když to dovedně maskuje :-).

6/365

Zatím se každý ten těším na to co budu večer psát, že mi dnes udělalo radost, takže mám vlastně každý den radost i z vkládání příspěvku na blog.

Také mi dnes volala kamarádka z Plzně, a radost mám hlavně z toho, že to vypadá  že už je jí na duši trochu lépe, to další lépe se určitě dostaví taky.

A ještě jsem si v tom dnešním krásném podzimní dnu, vyběhla na své běhací kolečko do přírody a do uší jsem si pustila Queeny z nového MP3 přehrávače, co jsem dostala k narozeninám. Jako musím říct, že nestranného pozorovatele jsem asi hodně pobavila, když viděl ty různé pohybové kreace při běhu, ale ta muzika byla silnější a rozhodně jsem nezvládla držet tepovku :-)), asi budu muset zvolit nějaký pomalejší repertoár.

5/365

Dnešek se mi líbil celý, oslava se povedla, z dortu bylo velké nadšení, oběd chutnal všem i Ondráškovi, který normálně nejí a říkal "TO JE DOBLÝ CELÝ". Matoušek byl nadšený z dárků, počasí nám přálo, tak jsme mohli vyrazit na hřiště a pouštět draky a zkoušet nové auto na dálkové ovládání a hrát fotbálek a jezdit na klouzačkách a.... Prostě pohoda džes a žádný stres, hlavně i díky Jirkovi, který mi vždy v takovéto poměrně náročné dny hodně pomáhá, už jsme takový sehraný tým.
 Fotky z oslavymáme zde

4/365

Jednou za čas ráda peču dorty, zítra budem mít první oslavu Matouškových 5. narozenin. Takže dneska jsem se věnovala výrobě dortu. Vím že sebechvála smrdí, ale zas na druhou stranu nikdo mě tak dobře nepochválí jako se umím pochválit sama. Vždycky mám radost z povedeného díla.

3/365 - Co mně dnes dělá radost

moc příjemný večer na babinci v Echingu. Dneska se sešla moc příjemná skvadra a nasmály jsme se a vypadá to že tu budu mít i dvorní kadeřnici, největší sranda na tom je že to je šéfová naší sousedky. Druhá sousedka zese dřív šéfovala jiné češce z téhle skupinky. Jak by řekl klasik, svět je malej a o náhody v něm není nouze. Hlavně že je sranda.

2/365 - Co mně dnes dělá radost

Dneska se u nás stavila L. (maminka od nové české rodinky, co se přistěhovala k nám na vesnici), bohužel se nestačí divit zač je v Německu perník. Nejvíc mě baví ta masáž v českých médiích, jak to tu vše idealizují. L. je zářným příkladem, že není všechno zlato co se třpití a fakt je to docela hukot a opravdu bych nechtěla být v jejich kůži. Zatím to na moc radostné psaní nevypadá, ale úvod byl nutný.

Odpolko jsem se potkala se sousedkou, se kterou jsem v pátek hodila řeč jestli by pro L. neměla práci, něco malého by se našlo, ale dneska jsem se sousedkou hodila zase řeč a dokonce by se našlo i něco pro manžela L. Takže to mi udělalo obrovskou radost, protože jsem jim aspoň mohla trochu zvednout náladu dobrou zprávou. Tak teď jen, aby to vyšlo a domluvili se navzájem.

A pak jsem měla ještě dvě menší radůstky, dnešní Matoušův výlev vzteku jsem ustála téměř bez ztráty kytičky a Jirka stihl složit než jsem se vrátila z Němčiny novou polici a konferenční stolek, tak to tu máme už zase o dva kousky nábytku hezčí :-))

1/365 - Co mně dnes dělá radost

Dneska mě nadchla myšlenka u Pendulky na blogu. A to, že by si člověk měl uvědomit z čeho ten den měl radost a nemyslet negativně. Nadchlo mě to i proto, že se už nějakou dobu snažím změnit sama sebe. Není to tak dlouho, kdy jsem zjistila, že se ze mě stal neskutečně negativní člověk a že vidím svět hrozně černě. Zhruba už půl roku se více či méně úspěšně snažím sama se sebou bojovat a i když mě něco negativního semele, snažím se z toho oklepat a obrátit to do pozitivna.
Musím říct, že to funguje a že postupně nacházím svou ztracenou rovnováhu a hlavně, že se to neodráží jen na mě, ale i na celé naší rodině. Teď jen to ještě naučit Jirku, aby se uměl radovat z maličkostí :-)))

A z čeho jsem měla dneska radost?
1. dostala jsem pozvánku k osobnímu pohovoru do jedné firmy - nedělám si žádné naděje a beru to jako další krok k cíli a beru to jako bezplatnou hodinu konverzace Němčiny. Zjistím jak tady vůbec ty pohovory vypadají a budu vědět jak se mám připravit na další.
2. Andrejka dneska zvládla zubaře naprosto bez nervů, řevu a scének. A navíc pan doktor je teda úžasně charismatickej a díky tomu že je Ajka takový nerv, tak jdem za 14 dní zase, aby jí ještě dodělali na co dneska nebyla psychicky připravená.
3. nemusím příští týden na otočku do Prahy

Pendulko díky za super téma, nevím jestli to zvládnu celých 365 dní, ale myšlenka je to skvělá, zvlášť pro věčně remcající čecháčky.