13/365

Co mi vždycky bezpečně udělá radost, je pokec se sousedy v našem pražském paneláku. Dneska jsme se tam stavili jen pro poštu, jelikož jsem dělala panského kočího, tak to bylo je o Kukikole a Jirka si dal pivečko, ale zítra bude dělat kočího on a pivečko si s nimi budu moct dát zas já. I když tam je vždycky tak veselo, že ani  to pivo není potřeba :-)))
A vlastně ještě na mě doma čekaly šperky z Fleru, co jsem si objednávala, to byla taky taková radůstka. 

12/365

Konečně jsme se dostali sami dva do kina. Dokonce se ani jeden nemůžeme upamatovat, kdy jsme naposledy byli jen tak ve dvou v kině. Byli jsme na Muži v naději ,Jirka  sice po filmu prohlásil, že "ten kdo to napsal musel být hodně vožralej, aby to mohl takhle zamotat", ale shodli jsme se že se nám to líbilo.  

11/365

Dneska bylo našemu benjamínkovi 5 let. Takže spoustu důvodů k radosti, ač hlavní oslava už proběhla před týdnem. Jsem ráda, že jsme zas přesně na datum narození mohli být v Chrudimi, kde se narodil a zavzpomínat, jak jsme tu čekali na tátu až se nám vrátí z Japonska, abychom mohli jít do porodnice na vyvolávání. Z protekce to taky bylo o víkendu, aby na to byl klid i když až v neděli, ale prostě mi ten víkend přišel takovej hodně symbolickej.

10/365 - Bridget Jones v akci

Od té doby co jsem se zapojila do projektu (celých deset dní :-O) jsem fakt vyrovnanější osoba. Dneska nastal den D a šla jsem na svůj první pohovor po mateřský a zároveň první pohovor v DE. Dopoledne jsem se teda konečně převlékla za dámu a vyrazila s dostatečným předstihem. Jednu S-Bahnu jsem nechala ujet protože nikam nespěchám a můžu si v klidu koupit lístek ať něco nepopletu. Takže si tam tak na tom nádraží 20 minut čumákuju s lístkem v ruce. Když vlezu do vlaku, tak si ho chci orazit, protože si pamatuju jak mě včera Jirka nabádal, že ho musím orazit. Ty strojky nemůžu najít, tak se zeptám kde jsou a prej na každým peronu ehm ehm.... po dvou marných pokusech rychle vyběhnout z vlaku a lístek orazit, to radši vzdávám, protože další ujetý vlak riskovat nechci. V tu chvíli mi na mysl přijde Bridgit a v duchu se začínám chechtat. Pominu to že jsem z nádraží vyrazila na druhou stranu mostu, to je jen taková malá historka okresního formátu. Cestou z nádraží jsem si málem rozbila ústa, jelikož měl někdo na chodníku nataženou prodlužovačku a já jako správná dáma jsem se nesla ulicema a nekoukala pod nohy. Pohovor byl taky takový zvláštní. Trochu jsem nechápala, proč si mě tam pozvali. Protože ten jeden pán mi vlastně jasně řekl, že mě nepotřebují. Zas na druhou stranu ten druhý pán, byl moc sympatický a docela pěkný koloušek, taky mi pochválil životopis.Cestou z firmy mě zastavila nějaká žebračka a chtěla 30centu na telefon. Rovnou říkám, že tohle nemám ráda, jsem vycvičená z Prahy a fakt na ulici nikomu peníze nedávám a ona mi teda ze samé radosti oznámila, že mám rozmazané oči. Takže jsem opravdu byla za DÁMU....

Ale ještě teď se směju, když si na to vzpomenu, je zvláštní co člověku dokáže udělat radost.

9/365

Musím poděkovat ještě jednou Pendulce, za to že tenhle projekt vymyslela. Člověk si ty radosti mnohem víc uvědomí, protože nad nima přemýšlí, taky si jich víc váží a ve výsledku ty radosti jsou mnohem větší, než když je přijímá jen tak, aniž by nad nima přemýšlel.

Dneska jsem měla nějaký kolotoč a den byl takový obyčejný, říkala jsem si co asi dnes napíšu. Kolem půl třetí zvonil telefon a v něm dětský hlásek "Halooo tady David". To je Matouškův kamarád ze školky. Nejdřív se ptal co bude zítra mít Matoušek ve školce na oslavu, pak mi říkal, že přijde na Matouškovu oslavu k nám domů a ještě se ptal co by si Matoušek přál k narozeninám. Bylo to moc roztomilý a když jsem položila sluchátko, tak jsem se přistihla, že jsem se celou dobu přihlouple na to sluchátko usmívala a že i takový obyčejný rozhovor s malým pětiletým prckem, člověku dokáže udělat obrovskou radost a nabít ho energií.

8/365

Vzhledem k mým plánům na opětovné začlenění se do pracovního procesu, už od konce léta řeším svůj šatník. Opravdu po těch 8 letech, kdy jsem nechodila mezi lidi, je vybavení mého šatníku a botníku tristní, myslím že to zná většina z nás. Nevím co je pro mě větší výzva jestli hledání si práce, nebo ta obnova šatníku. Většinou bezradně chodím po krámech a nic se mi nelíbí. Vždycky když vidím někde nějakou elegantně oblečenou dámu, toužím si též pořídit něco tak pěkného a elegantního, zatím jsem teda stále nezjistila, kde tyto dámy nakupují. Je teda fakt, že těch elegantních dam zas tolik nepotkávám, asi mám moc vytříbený vkus nebo co :-d.

Nicméně pár kousků oblečení jsem v průběhu dvou měsíců už nakoupila, takže jako na případný pohovor jít můžu. Jenže jako správná ženská jsem zjistila, že teda sice nějaké ty kousky oblečení mám, ale že se ochladilo a že teda nemám ŽÁDNÉ elegantní boty do tohoto počasí. Ty co jsem si dovezla před měsícem z Prahy, v těch bych už teď zmrzla.

Takže mi nezbylo nic jiného než dneska vyrazit do víru velkoměsta a něco si koupit, už jsem to odkládala několik dní, protože mi bylo jasný, jak to asi zas bude probíhat a fakt jsem na to neměla náladu. V pátek jsem se už tak jako cvičně během Andrejčina kursu malování v jedněch botách byla podívat a jediné co jsem si ujasnila, že budu muset opustit svůj nedbale elegantní sportovní styl a že si budu muset koupit něco aspoň na malém podpadku. No prostě pruda největší.

Ráno jsem se probudila patřičně naladěná, ještě jsem to trochu odkládala, ale prostě nic se nedalo dělat a musela jsem jít do toho, ať mám v pátek co na sebe. No a světe div se, stal se zázrak. Vlezla jsem do krámu, hned mi do oka padly jedny boty, já je vyzkoušela, byly pohodlný a během deseti minut jsem byla vyřízená. Ještě jsem teda  jako nakoukla mezi vysoké kozačky, ale to už by bylo moc radosti a štěstí najednou a nechtěla jsem riskovat, že bych se z té euforie do večera nevzpamatovala.

7/365

Dnešek byl takový líný poklidný, počasí se výrazně změnilo k ospalé náladě. Vlastně se nic zvláštního nedělo.

Ráno měl Matoušek radost, že jsem mu večer, když už spinkal připravila pozvánky na jeho narozeninovou páááárty. Je to jeho první, ještě tu kamarády pozvané neměl. Nadšeně nesl do školky pozvánky a důležitě je roznášel do kastlíčků kamarádům a kamarádkám. Ta upřímná dětská radost je prostě nakažlivá.

Taky mě překvapilo a potěšilo, že umí počítat. Sice čísla pojmenovat neumí, ale na prstech mi ukazoval, "Měl jsem jich tolik a když jsem dal jednu Lukovi tak jich mám tolik a až je všechny rozdám, tak jich budu mít tolik". Opět se ukázala rozdílnost našich dětí, Matouškovo hoby  mluvené slovo očividně nebude, ale pálí mu to ne že ne i když to dovedně maskuje :-).

6/365

Zatím se každý ten těším na to co budu večer psát, že mi dnes udělalo radost, takže mám vlastně každý den radost i z vkládání příspěvku na blog.

Také mi dnes volala kamarádka z Plzně, a radost mám hlavně z toho, že to vypadá  že už je jí na duši trochu lépe, to další lépe se určitě dostaví taky.

A ještě jsem si v tom dnešním krásném podzimní dnu, vyběhla na své běhací kolečko do přírody a do uší jsem si pustila Queeny z nového MP3 přehrávače, co jsem dostala k narozeninám. Jako musím říct, že nestranného pozorovatele jsem asi hodně pobavila, když viděl ty různé pohybové kreace při běhu, ale ta muzika byla silnější a rozhodně jsem nezvládla držet tepovku :-)), asi budu muset zvolit nějaký pomalejší repertoár.

5/365

Dnešek se mi líbil celý, oslava se povedla, z dortu bylo velké nadšení, oběd chutnal všem i Ondráškovi, který normálně nejí a říkal "TO JE DOBLÝ CELÝ". Matoušek byl nadšený z dárků, počasí nám přálo, tak jsme mohli vyrazit na hřiště a pouštět draky a zkoušet nové auto na dálkové ovládání a hrát fotbálek a jezdit na klouzačkách a.... Prostě pohoda džes a žádný stres, hlavně i díky Jirkovi, který mi vždy v takovéto poměrně náročné dny hodně pomáhá, už jsme takový sehraný tým.
 Fotky z oslavymáme zde

4/365

Jednou za čas ráda peču dorty, zítra budem mít první oslavu Matouškových 5. narozenin. Takže dneska jsem se věnovala výrobě dortu. Vím že sebechvála smrdí, ale zas na druhou stranu nikdo mě tak dobře nepochválí jako se umím pochválit sama. Vždycky mám radost z povedeného díla.

3/365 - Co mně dnes dělá radost

moc příjemný večer na babinci v Echingu. Dneska se sešla moc příjemná skvadra a nasmály jsme se a vypadá to že tu budu mít i dvorní kadeřnici, největší sranda na tom je že to je šéfová naší sousedky. Druhá sousedka zese dřív šéfovala jiné češce z téhle skupinky. Jak by řekl klasik, svět je malej a o náhody v něm není nouze. Hlavně že je sranda.

2/365 - Co mně dnes dělá radost

Dneska se u nás stavila L. (maminka od nové české rodinky, co se přistěhovala k nám na vesnici), bohužel se nestačí divit zač je v Německu perník. Nejvíc mě baví ta masáž v českých médiích, jak to tu vše idealizují. L. je zářným příkladem, že není všechno zlato co se třpití a fakt je to docela hukot a opravdu bych nechtěla být v jejich kůži. Zatím to na moc radostné psaní nevypadá, ale úvod byl nutný.

Odpolko jsem se potkala se sousedkou, se kterou jsem v pátek hodila řeč jestli by pro L. neměla práci, něco malého by se našlo, ale dneska jsem se sousedkou hodila zase řeč a dokonce by se našlo i něco pro manžela L. Takže to mi udělalo obrovskou radost, protože jsem jim aspoň mohla trochu zvednout náladu dobrou zprávou. Tak teď jen, aby to vyšlo a domluvili se navzájem.

A pak jsem měla ještě dvě menší radůstky, dnešní Matoušův výlev vzteku jsem ustála téměř bez ztráty kytičky a Jirka stihl složit než jsem se vrátila z Němčiny novou polici a konferenční stolek, tak to tu máme už zase o dva kousky nábytku hezčí :-))

1/365 - Co mně dnes dělá radost

Dneska mě nadchla myšlenka u Pendulky na blogu. A to, že by si člověk měl uvědomit z čeho ten den měl radost a nemyslet negativně. Nadchlo mě to i proto, že se už nějakou dobu snažím změnit sama sebe. Není to tak dlouho, kdy jsem zjistila, že se ze mě stal neskutečně negativní člověk a že vidím svět hrozně černě. Zhruba už půl roku se více či méně úspěšně snažím sama se sebou bojovat a i když mě něco negativního semele, snažím se z toho oklepat a obrátit to do pozitivna.
Musím říct, že to funguje a že postupně nacházím svou ztracenou rovnováhu a hlavně, že se to neodráží jen na mě, ale i na celé naší rodině. Teď jen to ještě naučit Jirku, aby se uměl radovat z maličkostí :-)))

A z čeho jsem měla dneska radost?
1. dostala jsem pozvánku k osobnímu pohovoru do jedné firmy - nedělám si žádné naděje a beru to jako další krok k cíli a beru to jako bezplatnou hodinu konverzace Němčiny. Zjistím jak tady vůbec ty pohovory vypadají a budu vědět jak se mám připravit na další.
2. Andrejka dneska zvládla zubaře naprosto bez nervů, řevu a scének. A navíc pan doktor je teda úžasně charismatickej a díky tomu že je Ajka takový nerv, tak jdem za 14 dní zase, aby jí ještě dodělali na co dneska nebyla psychicky připravená.
3. nemusím příští týden na otočku do Prahy

Pendulko díky za super téma, nevím jestli to zvládnu celých 365 dní, ale myšlenka je to skvělá, zvlášť pro věčně remcající čecháčky.