Baruschka mě navedla, že bych si taky měla zapisovat hlášky našich dětiček, Už jsme jich spoustu zapomněli, tak ať se aspoň něco dochová.
Matoušek v pondělí uložení do postýlky a zhasnutí přiběhl s očima na vrch hlavy. Já něco mám, já mám venkukouličku. Opravdu nemáme rádi, když vylézají po uložení z postýlek, tak jsme ho zahnali zpět, že si to povíme ráno. V úterý večer Jirka přišel s tím, že už ví co je koulička.
Ta záhadná koulička, která tak Matouška rozradostnila je měsíc jdoucí do úplňku.
Dneska ji nemohl najít, protože je zataženo a skoro plakal a byl děsně nešťastnej a pořád říkal. KDE JE MOJE KOULIČKA.
Jen zapisuj, zapisuj, paměť je krátká a je škoda o to přijít.
OdpovědětVymazat